Přežila únos i ruské vojáky. Květa Fialová skryla svá životní traumata za věčný úsměv
Zdroj obrázku: Pavel Gwužď / Nextfoto
Květa Fialová byla úkaz, který se v českém rybníku jen tak nevidí. Její život připomínal divokou jízdu na kolotoči, kde se střídaly výstřely z revolverů s tichým rozjímáním nad šálkem čaje v naprosté samotě.
Vlastní osud k ní nebyl zrovna dvakrát milostivý, ale ona ho dokázala přeprat svým pověstným optimismem. I když jí život házel klacky pod nohy, ona je s grácií přeskakovala v lakovkách a s úsměvem.
Jak přísný otec a ruský voják jednou provždy zrušili Vánoce
Vlastní otec byl pro Květu ztělesněním strachu a vojenského drilu, který doma nebral konce. Stačilo jedno dětinské přeřeknutí u stromečku a rozzuřený plukovník ho popadl a vyhodil oknem přímo do sněhu.
Strach z něj byl tak ochromující, že u soudu raději zalhala, jen aby ho nerozhněvala. Skončilo to únosem na Slovensko, kde ji zoufalá maminka musela hledat s policií v patách celé tři dny.
Krutá zkušenost a revolver u hlavy jako životní lekce zla
Setkání s ruskými vojáky na konci války pro ni znamenalo ztrátu nevinnosti v tom nejhorším slova smyslu. Pistole u spánku a násilí v ní vypěstovaly celoživotní odstup od mužů a jejich živočišných potřeb.
Sama se netajila tím, že sex pro ni byl spíše otravnou povinností než zdrojem nějakého potěšení. Raději se obklopovala přáteli z komunity gayů, u kterých se cítila v bezpečí a naprosto mimo ohrožení.
Princezna Florindella a její zlatá hvězda jako symbol marné lásky
I když hlavní hrdinka utíkala v kožíšku, byla to právě princezna Florindella, kdo vnesl do příběhu o zlaté hvězdě pořádnou porci elegance. Květa tuhle odmítnutou nevěstu zahrála s takovým šarmem, že Radovan musel být slepý.
Její aristokratické vystupování v této klasické pohádce předznamenalo celou její další kariéru osudových dam. I v roli, která nakonec ostrouhala, dokázala diváky uhranout svým neopakovatelným hlasem a vznešeným držením těla.
Životní filozofie a sledování televize v naprostém tichu
Květa milovala klid a ticho natolik, že se na televizní obrazovku dívala zásadně bez zapnutého zvuku. Tvrdila, že lidské žvanění jen ruší čistotu okamžiku a že pravda se stejně skrývá v gestech a očích.
I když ke konci života oslepla na jedno oko, odmítala se hroutit a dál šířila svou pozitivní energii. Svět pro ni zůstal krásným místem, kde slunce vychází každý den bez ohledu na to, kolik operací máte za sebou.
